Sobotní shromáždění

Kristus říká: „Kdekoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.” (Mat 18,20) Nachází-li se dva nebo tři věřící na jednom místě, měli by se v sobotu scházet a dožadovat se zaslíbení Páně.

Také malé skupiny, které se v jeho svatý den shromažďují, aby vzývali Boha, mohou očekávat hojné požehnání Páně. Mají věřit, že Pán Ježíš  je v jejich shromáždění přítomen jako vážený host. Každému upřímnému ctiteli, který světí sobotu, platí zaslíbení: „Aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji.” (2Moj 31,13)

Kázání v našich shromážděních ať je všeobecně krátké. Všem, kteří Boha milují a na jeho počest chtějí říct slova díků, dejme k tomu příležitost.....

Celé nebe světí sobotu, ale ne lhostejně a lenivě. Toho dne by měly být všechny duševní síly čilé, máme se přece setkat s Bohem a s naším Spasitelem Ježíšem Kristem. Můžeme ho ve víře vidět. On touží požehnat každé duši a občerstvit ji.

Každý ať myslí na to, že on sám musí mít díl na tom, aby se sobotní shromáždění utvářelo tak přitažlivým způsobem, jak je to jen možné. Neměli bychom se scházet jen ze zvyku, ale abychom si vyměnili myšlenky, vyprávěli denní zkušenosti, vyjádřili svůj dík a upřímnou touhu po božském osvícení, abychom poznali Boha a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Výměna myšlenek o Kristu nás posílí pro zkoušky a životní boje. Ať si nikdo nemyslí, že je křesťanem a může být sám. Každý jednotlivec je částí velikého lidstva a zkušenost jednotlivce bude dalekosáhle určována zkušeností jeho bližních.

Nedostáváme ani stý díl požehnání, které by nám měla poskytnout bohoslužba ve shromáždění. Naše vnímavost se musí zbystřit. Vzájemné společenství by nás mělo radostně naladit. Proč nezahoří naše srdce láskou k Bohu při naději, kterou máme?

Do každého náboženského shromáždění si musíme brát s sebou oživující vědomí, že Bůh a jeho andělé jsou přítomni a se všemi skutečně věřícími spolupracují. Při vstupu na místo shromáždění proste Pána, aby odstranil všechno zlé z vašeho srdce. Přinášejte do Jeho domu jen to, čemu může žehnat. Ohýbejte svá kolena před Bohem v Jeho chrámu a posvěťte mu Jeho vlastnictví, které získal krví Kristovou. Modlete se, aby hlasatelem slova mohlo proudit dolů hojné požehnání. Dychtěte vážně, abyste sami byli účastni tohoto požehnání.

Bůh bude bohatě žehnat všem, kteří se správně připraví na pobožnost. Oni pochopí, co to znamená mít svědectví Ducha, neboť oni přijali Krista skrze víru.

Shromažďovací místnost může mít opravdu chudý vzhled, proto ale nebude Bohem méně uznána. Kdo vzývá Boha v duchu a v pravdě a ve svaté okrase, tomu je modlitebna jako brána k nebi. I když je přítomno jen málo věřících, v očích Božích jsou přece velmi vzácní. Sekyra, kladivo a dláto soužení jsou vedeny obratnou rukou. Bůh nepoužije nástrojů, aby ničil, ale aby touto svojí prací provedl posvěcení každého člověka. Bůh si přeje, abychom jako vzácné, jako pro palác vyleštěné kameny byli vsazeni do nebeského chrámu.

Neomezené jsou dary milosti a Boží zaslíbení pro nás. Trůn milosti sám má tu největší přitažlivou sílu, protože tam trůní ten,kterého smíme nazývat Otcem. Bůh svou láskou nechtěl sám dokonat vykupitelský plán. U jeho oltáře slouží Prostředník, který přijal naši lidskou podobu. Tento náš Přímluvce nás představuje svému Otci jako syny a dcery Boží. Kristus zastupuje všechny, kteří ho přijali. Těm pro své zásluhy dává sílu, aby se stali členy královské rodiny, dítkami nebeského Krále. Otec dokazuje svou nekonečnou lásku ke Kristu, jenž zaplatil za nás svou krví jako výkupným, tím, že přátele Ježíše přijímá a vítá jako své přátele. On je uspokojen jen dokonalým smířením. On je oslaven člověčenstvím, životem, smrtí a zprostředkováním svého Syna.

Jakmile se dítko Boží blíží trůnu milosti, stává se chráněncem velikého Přímluvce. Při prvním projevu lítosti a prosby o odpuštění se Ježíš ujímá věci prosícího, bere ji za svou vlastní a úpěnlivě prosby přináší před Otce jako své vlastní prosby.

Když za nás Kristus prosí, Otec otevře všechny poklady své milosti, abychom si je přivlastnili, potěšili se jimi a sdělili je jiným. ”Proste Otce ve jménu mém,” řekl Kristus. „Neříkám, že chci za vás prosit Otce, neboť Otec vás miluje, protože milujete mne. Vyslovujte mé jméno, to učiní vaše modlitby způsobnými a Otec vám udělí bohatství své milosti. Proto, proste a vezměte, aby radost vaše doplněna byla.” (Jan 16,24)

Bůh chce, aby se jeho poslušné dítky dožadovaly jeho požehnání a s chválou a díkem k Němu přicházely. Bůh je zdrojem všeho života a vší síly. On svému lidu, který zachovává jeho přikázání, může poušť učinit úrodným polem, neboť to slouží k oslavení Jeho jména. On pro svůj, Jím vyvolený lid, učinil tak mnoho, že každé srdce by mělo být naplněno vděčností. Rmoutí ho, že je přinášeno tak málo chvály. On si přeje, aby jeho lid více vyjadřoval, že si je vědom, že má tak mnoho důvodů k radosti a veselosti.

Měli bychom si často připomínat, jak Bůh vedl svůj lid. Jak mocné ukazatele cesty postavil Pán ve svém počínání se starým Izraelem. Aby události z minulosti neupadly v zapomenutí, Pán přikázal Mojžíšovi, aby tyto zkušenosti zachytil v písni, aby ji rodiče mohli učit své děti. Museli sbírat upomínky a viditelně je uchovávat. Tyto upomínky byly zvlášť pečlivě chráněny, aby se zachovaly a rodiče mohli potomkům na jejich otázky vypravovat o události, jež s upomínkou souvisela. Takovým způsobem udržovali v paměti moudré Boží vedení. Bůh pečoval o svůj lid dobrotivě a soucitně a osvobodil jej. I my jsme napomínáni: „Rozpomeňte se pak na předešlé dny, v nichž osvíceni byvše, mnohý boj utrpení snášeli jste.” (Žd 10,32) Pán se v tomto pokolení ukázal jako Bůh, který činí velké divy pro svůj lid. Dřívější zkušenosti v díle Božím by se měly stále a stále vypravovat mladým i starým. Je nutné častěji mluvit o Boží dobrotě a velebit Ho za jeho podivuhodné činy.

Ačkoli jsme napomínáni, abychom nezanedbávali shromáždění, tak přece shromáždění neslouží jen k našemu vlastnímu občerstvení. Nás musí roznítit větší horlivost, abychom přijatou útěchu sdělili jiným.To je naší povinností, horlivě střežit čest Boží a nevydávat špatné svědectví, ať už smutným vzezřením nebo neuváženými slovy, jakoby Boží požadavky byly omezením naší svobody. I v tomto světě starostí, zklamání a hříchu máme být podle vůle Boží radostní a pevní v moci jeho síly. Celý člověk ať v každém ohledu vydává rozhodné svědectví. Výraz obličeje, duševní rozpoložení, řeč a povaha mají hlásat, že sloužit Bohu je rozkoší. Takto hlásáme: „Zákon Hospodinův je dokonalý, občerstvující duši.” (Žalm 19,8)

Všichni, kteří se denně zasvěcují Bohu, budou zjevovat tuto zářící a radostnou stránku naší víry. Neměli bychom zneuctívat našeho Boha smutnou zprávou zkoušek, jež se nám jeví jako bolestné. Všechny zkoušky, které považujeme za výchovný prostředek, působí radost. Celý náboženský život povznáší, pozvedá, zušlechťuje a šíří libou vůni dobrých slov a skutků. Nepříteli se líbí, když lidé sténají a naříkají, jsou zarmouceni, sklíčeni a smutní. Právě tyto dojmy chce stavět jako působení naší víry. Bůh však nechce, abychom byli sklíčeni. On si přeje, aby všichni jásali v ochranné síle Vykupitele. Žalmista říká: „Vzdejte Hospodinu, velikomocní,vzdejte Hospodinu čest a sílu. Vzdejte Hospodinu slávu jména jeho, sklánějte se Hospodinu v ozdobě svatosti.” (Žalm 29,1-2) „Vyvyšovati tě budu Hospodine, nebo jsi vyvýšil mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou. Hospodine, Bože můj, k tobě jsem volal a uzdravil jsi mne... Žalmy zpívejte Hospodinu svatí jeho a oslavujte památku svatosti jeho.” (Ž 30,2-5)

Církev Boží zde na zemi je zajedno s církví Boží v nebi. Věřící na zemi a ony nikdy nepadlé bytosti nahoře tvoří jednu církev. Každá nebeská bytost má živý zájem na shromáždění svatých na zemi, v nichž se vzývá Bůh. V nebeské síni naslouchají svědectví Kristových svědků nacházejících se na zemi, písně chvály a díků věřících jsou přijímány do nebeských chórů. Chvála a velebení zaznívá v nebi, neboť Kristus marně nezemřel za padlé syny Adamovy. Zatímco andělé pijí bezprostředně ze zdroje, svatí na zemi pijí z čistého proudu, který teče z trůnu a obveseluje město našeho Boha. Ó, kéž by všichni poznali, jak blízko je nebe zemi! Aniž to vědí dítky na zemi narozené, andělé světla jsou jejich průvodci. Tiší svědkové chrání každého a snaží se táhnout jej ke Kristu. Dokud ještě je naděje až do té chvíle, než se lidé, ke svému věčnému zahynutí budou protivit Duchu svatému, do té chvíle budou vedeni nebeskými bytostmi. Nezapomeňme nikdy, že v každém shromáždění svatých na zemi jsou přítomni andělé Boží, kteří naslouchají našim svědectvím, písním a modlitbám. Mysleme ale také na to, že náš chvalozpěv je doplněn sbory nebeských zástupů.

Proto, když se shromáždíte v sobotu, zpívejte písně chvály a díků tomu, které vás povolal z temnoty ke svému podivnému světlu. „Jemu, který nás miloval a ve své krvi nás očistil od našich hříchů,“ buď z našeho srdce vzdávána pocta. Láska Kristova ať je předmětem řečníka a obsahem všech chvalozpěvů. Ať jsou naše modlitby vnuknuty Duchem Božím. Když se mluví slovo Boží, pak srdečným amen dejte najevo, že poselství přijímáte jako pocházející z nebes. Vím, že to se zdá jako staromódní, ale to bude Bohu děkovnou odpovědí za chléb života, který byl dán hladové duši. Tato odpověď na vnuknutí Ducha svatého vás bude posilovat a jiné povzbuzovat. Ona dokazuje, že se Boží dům skládá z živých kamenů, jež vyzařují světlo.

Nebudeme-li se ohlížet na temné stránky našich zkušeností, ale na projevy velikého milosrdenství a neklamné lásky Boží, pak budeme více velebit než naříkat. Budeme hovořit o láskyplné věrnosti Boží, o pravém, něžném, soucitném Pastýři svého stáda, o kterém On praví že mu je nikdo nevyrve z ruky. Mluva srdce se nebude vyjadřovat v sobeckém reptání a nespokojenosti, ale ve chvalozpěvech, které jasně tekoucí proudy vycházejí od upřímně věřícího. „Dobrota a milosrdenství následovati mne budou po všechny dny života mého a přebývati budu v domě Hospodinově za dlouhé časy.” „Podle rady své veď mne a potom v slávu přijmeš mne. Kohož měl bych na nebi mimo tebe? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.” (Žalm 23,6 73,24-25)

Proč na našem putování nechceme pozvedat své hlasy v duchovních písních? Proč se nechceme vrátit k dětské důvěře a k životu vroucí oddanosti? Nejsme radostnější, protože jsme svou první lásku ztratili. Buďte proto horliví a čiňte pokání, aby se svícen nepohnul ze svého místa.

Chrám Boží v nebi je otevřen, jeho práh přetéká slávou, která proudí dolů ke každému sboru, jenž miluje Boha a zachovává jeho přikázání. Jak je to nutné, zkoumat, uvažovat a modlit se. Pak náš duchovní zrak uvidí vnitřní dvůr nebeského chrámu a my pochopíme jásot a zpěvy díků nebeských zástupů u trůnu Božího. Když Sion jasně zazáří, bude jeho světlo pronikat všude a bude možno slyšet nádherné chvalozpěvy a zpěvy díků ve shromáždění svatých. Reptání a nářek nad malým zklamáním a těžkostmi přestanou. Když si vezmeme vzácnou mast na oči, uvidíme budoucí slávu. Naše víra pronikne temnými stíny satanovými a my uvidíme našeho Přímluvce, jak za nás přináší své zásluhy. Kdybychom to viděli tak, jak to je a jak si to přeje Pán, abychom viděli, pak bychom lépe chápali nekonečnou lásku Boží.

Bůh učí, že se máme shromažďovat v jeho domě a pěstovat dokonalou lásku. To připraví obyvatele země pro příbytky, které má Kristus připraveny pro všechny, kteří ho milují. Tam se budou shromažďovat ve svatyni sobotu co sobotu, od novoluní do novoluní aby věčně přinášeli v nejpovznešenějších zpěvech čest a chválu tomu, který sedí na trůnu a Beránkovi.

Výňatek z knihy Sveděctví pro církev VI.