Sobota připomíná Stvořitele a tvé stvoření

Bůh stvořil člověka, dal mu za úkol pečovat o celou zemi a pracovat 6 dní. Sedmý den byl ale oddělen jako zvláštní a posvěcený, proč? Proč Bůh klade na samotném počátku světa tak velký důraz na sedmý den, že ho učinil svatým? Protože smyslem stvoření je, abychom my lidé navázali vztah s Bohem.  Bible říká, že Bůh stvořil muže a ženu, aby žili ve věčném společenství s Otcem, Synem a Duchem svatým. Bůh nás stvořil, protože toužil mít společenství se svobodnými bytostmi, které mu z lásky a svého svobodného rozhodnutí věnují sami sebe a to mohou udělat pouze tehdy, když věnují dostatek času na poznávání svého milujícího Stvořitele.

Vrcholem popisu stvoření je tedy zpráva o dni odpočinku. Všimněte si ale, že prvotním cílem dne odpočinku není fyzický odpočinek. Kdo potřeboval odpočívat? Bůh? Izaiáš říká, že Bůh neumdlévá. Opravdovým cílem dne odpočinku je společenství s Bohem. Dát Boha na první místo. Není to den, kdy nevylezeme z postele, to by pak nebyl den odpočinku ale lenošení.

Bůh tím říká Adamovi a Evě: „Nic z toho, co vidíte kolem sebe, nic ze vší té nádhery, nic z toho vás neudělá šťastnými. Své štěstí nenajdete v materiálních věcech. Byli jste stvořeni pro vztah.“ Všichni obrácení křesťané vám jistě potvrdí, že nic nemá takovou cenu a nic je neučiní tak šťastnými, jako když cítí přítomnost svého Stovřitele ve svém srdci a životě.

Proto tento sedmý sobotní den Bůh za námi přichází a my za ním a upevňujeme vztah se svým Stvořitelem a Vykupitelem.

Bůh odpočinul sedmého dne a šel nám tím tak příkladem, abychom tento den zachovávali jako On. Šel nám příkladem, abychom zachovávali sedmý den v týdnu Sobotu, jako den odpočinku, den rozjímání a společenství s naším Stvořitelem. Abychom si na našeho Stvořitele udělali čas, stejně tak jako si ho Bůh dělá na nás.

Co dnes tolik lidi trápí? Nemám čas, nemám čas! Ale Bůh nás tolik miluje, že si  pro vztah s námi dělá čas každý sedmý den v týdnu – každou sobotu, již od stvoření světa! Každý den žijeme s Kristem, ale k tomu musíme vykonávat podle Božího plánu i svou denní práci. Sedmý den máme ale pro společenství s Bohem celý. Právě tento sobotní den je zvláštně posvěcený. Necháme snad  Boha čekat? Je zvláštní, že tolik křesťanů přichází na svou schůzku se Stvořitelem pozdě, právě ve chvíli, kdy již odešel!

Úryvek z knížky Ellen Whiteové „Dějiny vykoupení“:

Otec a Syn začali spolu uskutečňovat již dávno plánované mohutné dílo - stvoření světa. Země vyšla z rukou Stvořitelových neobyčejně krásná a sličná. Na jejím povrchu se střídaly hory, pahorky a roviny, po nichž plynuly průzračné řeky do půvabných jezer. Povrch země netvořil rozlehlou jednotvárnou rovinu; krajiny byly zpestřeny pahorky a horami, ne tak vysokými a skalistými jako v přítomnosti, nýbrž překrásných souladných tvarů. Nikde nebylo vidět holé, ponuré a ostré skály, neboť se nalézaly pod úrodným povrchem země, tvoříc jakoby skelet. Vody byly plánovitě rozmístěny. Pahorky, hory i roviny byly ozdobeny bujnou zelení s nejrůznějšími rostlinami, půvabnými křovinami a nádhernými květy, jež potěšily oko, kamkoli pohlédlo. Nalézaly se zde různorodé majestátní stromy, mnohokráte vyšší a krásnější, nežli v současnosti. Vzduch byl lahodný, čistý a zdravý a svět se podobal nádhernému paláci. Andělé plesali a byli uchváceni scenérií čarokrásného Božího díla.

Stvoření člověka

Když již tato stvořená a nádherou ozdobená země oplývala rostlinami a nejrůznější zvěří, Otec i Syn vykonali svůj záměr, který předsevzali ještě před pádem Lucifera a stvořili člověka dle svého obrazu. Konali vždy všechno společně jak při stvoření země, tak i při díle všeho živého na ní. I řekl Otec k Synu: "Učiňme člověka k obrazu našemu, podle podobenství našeho." (1 Moj. 1,26.27) Adam vyšel z rukou Stvořitele s nádhernou postavou s pěknými souměrnými tvary. Byl mnohem vyšší než lidé žijící na zemi dnes; jeho proporce byly harmonické. Rysy jeho tváře byly dokonalé a krásné. Vzezření bylo zdravé a planul světlem života a radosti. Eva byla poněkud menší, její tvary však byly ušlechtilé a neobyčejně krásné.

Tento nevinný lidský pár neměl na sobě žádný oděv; byli oděni světelným rouchem slávy, stejně jako andělé. Pokud žili v poslušnosti k Bohu, byli zahaleni tímto světelným šatem bezhříšných bytostí. I přesto, že vše na zemi bylo dokonalé, úchvatné a krásné a nebylo vidět žádného nedostatku na zemi, jež vyšla z rukou Tvůrce, aby jim připravil ještě větší radost a obšťastnil Adama a Evu, učinil pro ně zvláštní zahradu jako důkaz své nezměrné lásky k lidem. Část svého času měli věnovat příjemné práci - ošetřování zahrady, část svým andělským hostům a naslouchání jejich rad a poučení a na blažené rozjímání. Tato činnost nebyla nudná, nýbrž příjemná a povzbuzující. Nádherná zahrada měla býti jejich domovem.

V této zahradě umístil Pán nejrůznější druhy stromů, užitečné a krásné, rodící nádherné ovoce o silné vůni, pohledné a velmi chutné, jež tomuto svatému páru mělo sloužit jako pokrm. Nalézaly se zde keře vinné révy, bujně rostoucí a plné ovoce, nepodobajíc se dnešním vinným keřům. Jejich ovoce bylo mimořádně velké a různých barev: jedny téměř tmavé, jiné purpurové, červené neb světle zelené. Nádherné hojné plody na větvích bujné vinné révy byly nazvány hroznem. Přestože tyto keře vinné révy neměly žádnou oporu, nerozprostíraly se po zemi, nýbrž se tyčily vzhůru a prohýbaly se pod tíhou ovoce. Milým a účelným zaměstnáním Adama a Evy bylo formování překrásných besídek (altánů) z větví a úponků vinných keřů, aby si takto vytvořili příjemné příbytky z živých stromů.

Země byla oděna svěží zelení, nádherné květy nejrůznějších vůní, tvarů a barev zdobily ji všude kolem. Vše bylo až slavnostně čarokrásné. Uprostřed zahrady stál strom života, který nádherou převyšoval všechny ostatní stromy. Jeho ovoce se podobalo zlato-stříbrným jablkům, obsahovalo v sobě nesmrtelnost. Listy stromu měly léčivé vlastnosti.

Svatý lidský pár byl v tomto rajském prostředí velmi šťasten. Byla jim dána naprostá svrchovanost nad všemi živými tvory. Kolem nich poskakovala telátka a procházeli se lvi, aniž by komukoli uškodili, pak si ulehli a dřímali u jejich nohou. Nejrozmanitější ptáci s pestrobarevným peřím přelétávali mezi stromovím a květy a kroužili nad hlavami Adama a Evy a jejich sladký, melodický zpěv ke chvále Stvořitele se rozléhal echem po celém ráji.

Adam i Eva byli uchváceni čarokrásným prostředím svého rajského domova. S rozkoší naslouchali malým zpěváčkům, jejichž peří hýřilo rozmanitými barvami pro oko tak líbeznými, kteří bez ustání cvrlikali a trylkovali své radostné melodie. Tito první lidé spojovali s nimi své hlasy v harmonických písních lásky a vděčnosti a z jejich úst i srdcí se linula chvála a velebení Otce i milovaného Syna za jejich přízeň jíž byli všude obklopeni. Viděli pořádek, harmonii a soulad v celém stvoření, vydávajícím svědectví o nekonečné moudrosti a umění. Každou chvíli nalézali nové a nové krásno - větší spanilost svého rajského domova; jejich srdce byla naplňována stále větší a hlubší láskou a ústa oplývala rostoucí vděčností a odevzdáním se svému Tvůrci.

Tím bylo dokončeno dílo stvoření.  „A tak dokonána jsou nebesa a země, i všecko vojsko jejich.“ (1 Moj 2,1) „A viděl Bůh vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré.“ (1 Moj 1,31) Ráj vzkvétal na zemi. Adam a Eva měli volný přístup ke stromu života. Stvořených bytostí se nedotkla skvrna hříchu, ani stín smrti. „Prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plesali všichni synové Boží.“ (Job 38,7)

Posvěcení soboty

Veliký Hospodin položil základy země; oděl celý svět krásným šatem a naplnil jej věcmi člověku užitečnými; stvořil všechny divy země a moře. Velké dílo stvoření bylo dokončeno v šesti dnech. A Bůh „odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl udělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo“. (1 Moj 2,2.3) Bůh shlížel s uspokojením na dílo svých rukou. Vše bylo dokonalé, hodné svého božského Tvůrce. Bůh odpočíval, nikoli že byl unaven, nýbrž aby se potěšil z plodů své moudrosti a dobroty a z projevů své slávy.

Když Bůh odpočinul sedmého dne, posvětil jej a odlišil jej jako závazný den odpočinku pro člověka. Podle příkladu Stvořitele má člověk odpočívat v tento posvěcený den tak, že pohlédne k nebi a k zemi a přemýšlí o velkém stvořitelském díle Božím, a když popatří na důkazy Boží moudrosti a dobroty, jeho srdce se naplní láskou a úctou ke Stvořiteli.

V ráji Bůh postavil památník svého stvořitelského díla tím, že požehnal sedmému dni. Sobotu svěřil Adamovi, otci a představiteli lidstva. Její zachovávání mělo být aktem vděčného uznání od všech, kteří budou žít na zemi, že Bůh je jejich Stvořitelem a jejich pravým Vládcem, že jsou dílem Jeho rukou a že jsou poddáni Jeho moci. Zřízení soboty mělo tudíž cele smysl vzpomínkový pro všechno lidstvo. Nebylo v něm nic nejasného a platilo neomezeně pro všechny.

Bůh viděl, že sobota je pro člověka nutná i v ráji. Člověku bylo třeba, aby v jednom ze sedmi dní odložil své vlastní zájmy a snahy, aby mohl plně rozjímat o díle Božím a přemýšlet o Boží moci a milosrdenství. Potřeboval sobotu, aby si živě připomněl Boha a vzbudil v sobě vděčnost, protože vše, co má a z čeho se raduje, pochází z dobrotivé ruky Stvořitelovy.

Bůh chce, aby v sobotu obrátil člověk svou mysl k rozjímání o díle Božím. Příroda hovoří k jeho smyslům a hlásá, že je živý Bůh, Stvořitel, nejvyšší Vládce všech věcí. „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou Jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění.“(Žalm 19,2.3)

Krása, kterou je země oděna, je znamením lásky Boží. Můžeme ji spatřit ve věčných pahorcích, v mohutných stromech, v rozvíjejících se poupatech a v líbezných květech. Všechno k nám promlouvá o Bohu. Sobota, která nám stále připomíná Toho, který nás všechny stvořil, vyzývá člověka, aby otevřel velkou knihu přírody a hledal v ní moudrost, moc a lásku Stvořitelovu.

Bůh učinil člověka spravedlivým. Dal mu ušlechtilé povahové vlastnosti bez sklonu ke špatnostem. Obdařil ho vysokými rozumovými schopnostmi a poskytl mu nejsilnější pohnutky k tomu, aby zůstal věren své oddanosti. Poslušnost, naprostá a stálá, byla podmínkou věčné blaženosti. Za této podmínky měl člověk přístup ke stromu života.