Proč světit sobotu?

Svěcení soboty v sobě skrývá veliká požehnání. Bůh si přeje, aby sobota pro nás byla dnem radosti. Při ustanovení soboty panovala radost. Bůh se s uspokojením díval na dílo svých rukou. Všechno, co učinil, prohlásil za „velmi dobré” (1Moj 1,31) Nebe a země byly naplněny jásotem. „Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a plesali všichni synové Boží.” (Job 38,7) Ačkoliv na svět přišel hřích a zohavil Boží dokonalé dílo, přece Bůh nám dává sobotu jako svědka toho, že všemohoucí, nekonečně dobrotivý a milosrdný Bůh nám všechno stvořil. Přeje si, aby sobota obracela naši mysl na pravého a živého Boha a my tím, že ho známe, máme život a pokoj.

Když Pán vysvobodil svůj lid Izraelský z Egypta a dal mu svůj zákon, učil jej, že svěcením soboty se má lišit od modloslužebníků. Na zachování soboty se poznávalo, kdo se poddával Božímu panství a kdo se zdráhal přijmout ho jako svého Stvořitele a Krále. „Mezi mnou a syny izraelskými za znamení jest na věčnost,” řekl Pán. „Protož ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou.“ (2Moj 31,17.16)

Tak jako sobota byla znamením, které označovalo Izrael, když opustil Egypt a táhl do pozemského Kanaánu, tak dnes označuje lid Boží, jenž vychází ze světa, aby vešel do věčného odpočinutí. Sobota je znamením těsného spojení mezi Bohem a jeho lidem, znamením, že tento lid ctí Boží zákon. Umožňuje rozlišení věrných služebníků Božích od přestupníků.

Z oblakového sloupu Kristus hlásal: „Sobot mých ostříhati budete. Neboť to je znamením mezi mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem Hospodin, kterýž vás posvěcuji.” (2Moj 31,13) Sobota byla dána světu jako znamení, že Bůh lidi posvěcuje. Síla, která stvořila všechny věci, je táž síla, kterou je člověk proměněn v Boží obraz. Kdo světí sobotu, tomu je znamením posvěcení. Pravé posvěcení je soulad s Bohem, jednota s Ním v povaze; dosáhne se jí poslušností zásad, jež jsou výrazem Jeho povahy. Sobota je znamením poslušnosti. Kdo ze srdce zachovává čtvrté přikázání, bude poslouchat celý zákon, bude poslušností posvěcen.

Tak jako lidu Izraele, také nám je dána sobota „k věčné smlouvě.“ Pro všechny, kteří ctí Boží svatý den, je sobota znamením, že je Bůh uznává za svůj vyvolený lid. Sobota je zárukou toho, že Bůh s nimi svou smlouvu dodrží. Kdo přijímá znamení Boží vlády, uzavírá s ním věčnou božskou smlouvu. Připoutává se pevně zlatým řetězem poslušnosti, na němž je každý článek zaslíbením.

Z deseti přikázání jen čtvrté má pečeť veliké Zákonodárce, Stvořitele nebe a země. Kdo se podřizuje tomuto přikázání, přijímá Boží jméno, od té chvíle mu platí všechna s tím spojená požehnání. „I mluvil Hospodin k Mojžíšovi řka: Mluv k áronovi a synům jeho a rci: Takto budete požehnání dávati synům Izraelským, mluvíce k nim:

Požehnejž tobě Hospodin a ostříhejž tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě, a dejž tobě pokoj. I budou vzývati jméno mé nad syny Izraelskými a já jim žehnati budu.” (4Moj 6,22-27.)

Skrze Mojžíše bylo také dáno zaslíbení: „Vystaví tě Hospodin za lid svatý, jakož zapřísáhl tobě, když ostříhati budeš přikázání Hospodina Boha svého a choditi po cestách jeho. I uzří všichni národové země, že jméno Hospodinovo vzýváno jest nad tebou... I ustanoví tě Hospodin za hlavu a ne za ocas a budeš vždycky vyšší a nikdy nižší, když poslouchati budeš přikázání Hospodina Boha svého, kteráž já dnes tobě přikazuji, abys ostříhal a činil je.” (5Moj 28,9-13)

Žalmista puzen Duchem svatým říká: „Pojďte, zpívejme Hospodinu, prokřikujme skále spasení našeho... Neboť Hospodin je Bůh veliký a král veliký nade všecky bohy. V jeho rukou základové země, a vrchové hor jeho jsou. Jehož je i moře, neboť on je učinil, i země, kterouž ruce jeho zformovaly. Pojďte, sklánějme se a padněme před ním, klekejme před Hospodinem stvořitelem naším.” „On učinil nás a ne my sami sebe, abychom byli lid jeho a ovce pastvy jeho.” (Žalm 95,1-7 100,3) Tato zaslíbení daná lidu Izraele platí také pro dnešní lid Boží. Jsou to poselství, jež nám přináší sobota.

Výňatek z knihy Sveděctví pro církev VI.