Co bychom měli vědět o neděli a „dni Páně“

Doufáme, že patříte k takovým lidem, kteří rádi poznávají a studují dějiny a zvláště ty dějinné události, které ovlivňují náš současný život a mají také velký význam pro blízkou budoucnost. V současnosti se zvlášť mezi křesťany povídá o významu neděle. Co by jsme měli skutečně vědět o tomto dni?

Kde má neděle svůj původ?

Pro mnohé národy bylo a stále je uctívání hvězd, hlavně slunce součástí jejich náboženského života. V představě těchto národů jsou hvězdy stejně významné jako božstva, ke kterým se modlí a uctívají je. Neděle byla zasvěcená bohu největší hvězdy Slunce.  Jako stálou památku svojí úcty mu pohané zasvětili neděli - „Ctihodný den slunce“. Historik Webrter v „New International Dictionary“ uvádí, že neděle – den slunce byla takto pojmenována proto, že za starých pohanských časů byl tento den zasvěcený slunci a jeho bohoslužbě.... Historie tedy dokazuje, že neděle má svůj původ v pohanství, jako předmět náboženského uctívání.

Kdo ustanovil neděli za sváteční den?

Kdo je zodpovědný za to, že je neděle u nás dnem, ve kterém je všeobecný pracovní odpočinek? Není tak těžké odpovědět na tyto otázky. Jedná se o události církevních dějin a všeobecných dějin, které nemůže nikdo popřít a o kterých je možné se dočíst v dějepisných knihách.

Dějiny nás učí, že Ježíš Kristus, který přinesl křesťanství a pak i Jeho apoštolové se vyznačovali tím, že zachovávali podle Božího přikázání sobotu, jako den odpočinku. Křesťanství se rozšířilo téměř do všech částí tehdejší pohanské světové  římské říše. Po smrti apoštolů, kteří často podstoupili mučednickou smrt za evangelium Ježíše Krista, pohanství cítilo, že je křesťanstvím ohrožené a  změnilo taktiku. Přestalo křesťany pronásledovat a místo toho postupně začleňovali pohanské učení do křesťanství.  Jeden z apoštolů předpověděl:

2. Tesalonickým 2,3 - Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!

Původcem tohoto odpadnutí byly okolnosi, které byly v úzké souvislosti se světovou Římskou říší.

Pohanství se spojilo s křesťanstvím. Tak jako vojenská moc císařství klesala, náboženská moc – moc pohansko - křesťanské církve rostla. Toto splynutí pohanství s křesťanstvím se projevilo i v otázce uctívání neděle.

Se zřetelem na dosažitelné důkazy můžeme dojít k jistému závěru, že dokud Pavel žil, nedošlo k žádné změně, která by měla vliv na den odpočinku. Ke změně tedy muselo dojít až později. Nuže, jak k ní došlo? Stručně řečeno: Zdá se, že k ní došlo následkem polopohanského a poloplatonického učení v praxi.

Profesor W. Olcott praví; „Hlavní božstvo mužského národu, které bylo hlavním předmětem modloslužby, je v každém případě stotožňováno se slucem.“ (W.Taylor Olcott, „Sun Lore in All Ages,“ p.141.) Profesor Cumont dodává: „Pro všechny astrology bylo slunce … královskou hvězdou a bylo to ve skutečnosti ono, které dalo svým vyvoleným nadvládu a povolalo je ke královské moci.“ (Fr.Cumont, „The Mysteries of Mithra“, p.101.) Z toho vidíme, že hlavní uctívané božstvo v ranné křesťanské éře bylo slunce, které zároveň bylo středem gnostického systému.

Zachovávali pohanskou neděli.

Kdy uctívali toto božstvo? Neander praví: „Uctívali neděli každého týdne, nikoliv proto, že v ten den vstal Kristus z mrtvých, neboť to by bylo neslučitelné s jejich doketismem, nýbrž jako den zasvěcený slunci, které ve skutečnosti bylo jejich Kristem.“ (August Neanchurch, „General History of the Christian Religion and Church“, Vol.II,p.194.) Profesor Cumont, největší autorita v této oblasti dodává: „Vynikající přednost (slunka) přispěla k všeobecnému uznání „Dne slunce za svátek.“ Každý den byl zasvěcen jedné planetě a uctíván na určitém místě v kryptě (hrobka) a Den slunce, který vynikal nad ostatní byl zvlášť svatý.“ (Fr. Cumont, „Astrology and Religion Among the Greeks and Roman,“ p.163.) Proto, když se prvotní církev vydala na misijní dráhu, převládala astrologie a kult slunce jako znamení doby, a Den slunce byl považován za „neobyčejně“ svatý.

V prvních stoletích zachovávali sobotu všichni křesťané!

Nepřítel Boha se však prostřednictvím svých pomocníků chytrácky snaží dosáhnout svůj cíl. V úsilí obrátit pozornost lidí na neděli, byl tento den vyhlášený za svátek na počest Kristova vzkříšení. Neděle se stala bohoslužebným dnem. Sobota byla doposud dnem odpočinku a nadále zůstala v úctě jako svatý Boží den...

Začátkem 4.století vydal císař Konstantin nařízení, kterým vyhlásil neděli za všeobecně uznávaný svátek v celé Římské říši. (byl to Konstantinův výrok ze 7. března 321). Den slunce uctívali jeho pohanští poddaní a začali ho uctívat i křesťané. Císaři šlo o spojení protichůdných zájmů pohanství a křesťanství. Vymáhali to od císaře ctižádostiví a mocensky zaměření biskupi, kteří postřehli, že jak budou křesťané a pohané světit ten stejný den, pohané snadněji přijmou křesťanství a tím rychleji vzroste moc a sláva církve celého světa.

Občas se konaly velké sněmy za účasti představitelů církve z celého světa. Téměř při každém setkání význam soboty klesal tou mírou jakou se význam neděle přeceňoval. Tak se stalo, že křesťané nakonec uctívali pohanský svátek jako Boží ustanovení a Biblickou sobotu vyhlásili za pozůstatek židovství. Na ty, co sobotu zachovávali, potom ukládali církevní tresty.

Z hlediska Bible je neděle obyčejný pracovní den, jako zbylých pět dní v týdnu. Kristus, ani jeden z apoštolů, ani proroci Starého zákona, nebo Nového zákona nepřikládali neděli nějaký mimořádný význam!

Když před 2000 lety na zemi žil a učil Kristus, zachovával podle Božího zákona sobotu a řekl:

Marek 2, 27 - „Sobota byla učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu.

Mnozí poukazují na to, že když Pán Ježíš vstal v neděli z mrtvých, že tedy nastala změna ze soboty na neděli. Bible a dějiny říkají něco úplně jiného. Po vzkříšení, ale ještě před tím než vystoupil na nebe strávil Pán Ježíš několik desítek dní ve společnosti svých učedníků. Nikde v Bibli nečteme, že by je upozornil na to, aby začali světit neděli! Život učedníků je také důkazem o neměnnosti soboty. Všichni apoštolové a křesťané nadále zachovávali sobotu jako den odpočinku. (Skutky 13,16-18 dějiny od J.Ley „Sunday and Sabbat“ 163) Na základě tohoto můžeme vidět, že svěcení neděle není  křesťanského původu. „Pamatuj na den sobotní, abys ho světil ….“, tak zní přikázání, jak ho Bůh vyhlásil – (2Mojžíšova 20,8).

Často slašíme, že sobota byla jen pro židy, ale to je velký omyl. Už při stvoření byla sobota dána našim prvním rodičům Adamovi a Evě. V té době ještě žádní Židé neexistovali. Židé jsou potomci (Juda) pravnuka Abrahama. Juda žil 2000 let po Adamovi a Evě.

Stojí za pozornost přečíst si v Matoušově evangeliu, že při zničení Jeruzaléma roku 70 po Kristu bala sobota vždy svatým dnem odpočinku, jako během celých století od stvoření. Ježíš varoval,  aby se modlili a nemuseli utíkat v zimě nebo v sobotu. V obnovené zemi, kterou očekáváme bude svatým dnem opět sobota říká Boží Slovo:

Izaiáš 66, 23 - Od novoluní do novoluní, od soboty do soboty přicházet budou všichni lidé, aby se mi klaněli, praví Hospodin.

Kazatel 12, 13 - Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším.

Matouš 24, 20 - Modlete se, abyste nemuseli utíkat v zimě nebo v sobotní den.

Když to shrneme, Bible nás učí: „Bojte se Boha a zachovávajte Jeho přikázání!“ To platí pro všechny lidi. Satan klame lidi s dalším podvodem, že v Novém zákoně deset Božích přikázání neplatí, hlavně přikázání o sobotě.  To je však podvod! Byl to sám Bůh, který napsal a oznámil deset přikázání (2 Mojžíšova 20, 1-17: 31,18) a ty jsou nezměnitelné, tak jako Bůh sám.

Žalm 89,35 - svou smlouvu nikdy neporuším, co vyšlo z mých úst, to nezměním!

DEN PÁNĚ

Výňatek z knihy „Křesťanstí a neděle“ - E.Stvaw

Jediné místo Písma napsané po zničení Jeruzaléma, kterým se mnozí snažili odůvodnit zachovávání neděle, je ve Zjevení 1,10, kde Jan praví: „A byl jsem u vytržení ducha v den Páně.“ Tvrdí se, že jelikož byla neděle později pojmenována „Den Páně“, že Jan již tehdy na ni poukazoval tímto způsobem. Kniha Zjevení nám nepraví, který den byl tím míněn a mužové, jako Augustin, Tertullianus, a Klement Alexandrijský jaký žili mnohem později, než aby nám mohli poskytnout vysvětlení, který den měl Jan na mysli. Čím můžeme podložit tvrzení, že v době Janově tento den dostal zvláštní titul „Den Páně“?

Jan a první den.

Nevíme přesně, kdy byla napsána kniha Zjevení. V provotních letech křesťanství, ve středověku a za reformace převládal názor, že to bylo v době pronásledování za císaře Domitiana roku 96 po Kr. Třebaže učenci nesouhlasí plně s datem napsání, jsou však zajedno v tom, že kniha byla napsána před evangeliem Janovým nebo před jeho epištolami.

Jestliže v oné době byl neděli připisován zvláštní význam, takže byla pojmenována „Den Páně“, pak by Jan použil tohoto pojmenování i v ostatních spisech. Ale týž Jan nazývá ve svých pozdějších spisech zcela jednoduše „první den týdne“, právě tak, jak to činí všichni ostatní pisatelé Nového zákona. Tážeme se – je možné, že tento den přibral takový význam a naprosto nové jméno, tak odlišné od pojmenování, které používali ostatní pisatelé Nového zákona a Jan se o tom nezmiňuje? Jan byl velmi pečlivý ve vysvětlování výrazu nebo činnosti, o níž se domníval, že není jeho čtenářům známá, byl daleko pečlivější než kterýkoliv z novozákoních pisatelů. Všimněte si následujícího: „A Jan také křtil v Enon, … nebo ještě Jan byl vsazen do žaláře.“ (Jan 3,23.24.) „Odpověděl Ježíš: Však jsem vás já dvanácté vyvolil, a jeden z vás ďábel jest. A to řekl o Jidášovi synu Šimona Iškariotského, nebo ten jej měl zradit, byv jeden z dvanácti.“ (Jan 6,70.) „I dím jim Nikodém, ten, kterýž přišel k němu v noci, byv jeden z nich.“ (Jan 7,50.) Tak můžete projít celou knihu a shledáte charakterisitickou zvláštnost při Janovi, že vysvětluje každý bod, o němž se domníval, že není dost jasný. A nyní tak důležitou otázku ponechává bez vysvětlení? Proč?  Polycarp, společník apoštola Jana, zřejmě nevěděl ničeho o neděli jako o „Dni Páně“. A Ireneus, společník a spolubojovník nečiní o tom ani zmínky ve svých spisech.

Barnabáš, Justin Mučedník a první den.

V této otázce se vyskytuje ještě jedna zvláštnost. Byla – li neděle známa jako „Den Páně“ koncem I. století a počátkem II. století, jak si máme vysvětlit zkušenost, že dva nejhorlivější zastánci zachovávání neděle ve II. století, Barnabáš a Justin Mučedník se nikdy neodvolávali na neděli jako na „Den Páně“? Tito dva jsou jedinými, pokud je známo, kteří zavrhovali svěcení soboty a usilovali o svěcení neděle, ale přitom nikdy nemluví o „Dni Páně“. Ačkoliv se snažili najít důvod pro svěcení neděle, přece vždycky o ní mluví jako o prvním nebo osmém dni. Justin Mučedník použil v jednom případě dokonce pohanského výrazu „He tou heliou hemera“, den slunce. Byla – li neděle známa jako „Den Páně“ a tito mužové hrolili pro její zachovávání, proč nepoužili tohoto pojmenování a neuvedli apoštola Jana jako příklad? Zdá se, že toto všechno nasvědčuje, že tito mužové i jejich společníci nevěděli nic o neděli jako „Dni Páně“.

Vysvětlení slova „Den Páně“.

Jediný den, o kterém Bible mluví jako o „Dni Páně“ je sedmá den týdne. Výrok u Izai.58,13: „Jestliže odvrátiíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj“, se vztahuje na sedmý den. Má Jan ve Zjevení 1,10 na mysli tento den? Existuje jedna apokryfycká kniha, která tvrdí, že líčí události, které se staly v životě apoštola Jana – téhož Jana, který byl úzce spojen s Ježíšem a mluvil o „Dni Páně“  ve Zjev.1,10. V této knize „Skutky svatých apoštolů a evangelisty Jana“ autor zcela jistě nazýva sedmý den „Den Páně“. Napsal: „Sedmý den, který je „Den Páně“, pravil k nim: Nyní je čas, abychom se zůčastnili jídla.“ („Acts of Holy Apostle and Evangelist John“, Vo.XVI.) Ovšemže o autorovi této knihy nevíme nic, ale již to, že obsahuje uvedený citát, aspoň ukazuje, že tehdy žili lidé, kteří nevěřili, že Jan svým výrokem ve Zjevení poukazoval na neděli. Tato kniha byla již v prvotní církvi, neboť se o ní zmiňují mužové, jako historik Eusebius, Apifanus, Photius, Augustin a jiní. Je také skutečností, že později církev nazývala neděli „Den Páně“. Ale to, že ji tak nazývali ve II. a IV. stol. nikterak nedokazuje, že ji takto nazýval Jan.

Dionysuis a „Den Páně“.

Nyní uvedeme všechny historické citáty, které mohou být nalezeny a které se týkají otázky „Dne Páně v prvních dvou stoletích. My jsme již prodebatovali Zjev.1,10 a citát ze „Skutků svatých apoštolů a evangelisty Jana“. Bylo nám ukázáno, že pojmenování „Den Páně“ se vztahovalo na sedmý den.

Další citát najdeme v dopise Dionysia církvi v Římě, který psal pravděpodobně v první polovině II. století a Eusebius jej cituje. Tam se praví: „Slavili jsme svatý den Páně čtením tvé epištoly. Kdykoliv ji čteme, čerpáme z ní radu, jakož i z předcházející epištoly, kterou nám napsal Klement.“ (Eusebius, „Ecclesiastical History“, book 4, chap.23.) Tito četli dopis v den Páně, který den to však byl, to nám dopis nepraví. Dionysius žil v téže době jako autor knihy „Skutky svatých apoštolů a evangelisty Jana“, nebo ještě dříve, neboť okolnosti tento nátor podporují. Avšak ten jediný den, na nějž se vztahuje výraz „Den Páně“, jak jsme již viděli, je den sedmý. A jelikož neexistuje žádný důkaz, který by toto tvrzení vyvracel, docházíme k závěru, že Dionysius mluvil o tomtéž dni.

„Didache“.

Jiné místo najdeme v „Didache“, ve knize je to napsané pravděpodobně ve II. století, ale nevíme přesně kdy a kým. Tam čteme: „Scházejí se ve svatý den Páně, lámou chleba a vzdávají díky.“ („Didache“, chap.14.) Tento citát nám neskýtá rozluštění, o který den jde. A je také těžko rozhodnouti, jelikož neznáme autora této knihy ani přesnou dobu jejího napsání. Z jejího antižidovského nádechu a z její podobnosti s knihou Barnabášovou můžeme usuzovat na první den týdne. Je – li tomu tak, pak musela být napsána koncem II. století, poněvadž jak Barnabáš tak Justin Mučedník, kteří žili na počátku století a oba byli zastánci zachovávání neděle, jak se zdá, nevěděli nic o tom, že první den se nazývá „Den Páně“. Tito mluvili zcela prostě o prvním nebo osmém dni.

První pojmenování neděle „Den Páně“.

První autentický citát, pokud byl objeven, kde je první den týdne naván „Den Páně“, pochází od Klementa z Alexandrie ze samotného konce II. století. Praví se v něm: „Den Páně, o němž Plato mluví prorockými slovy v desáté kapitole své knihy Republika, zní: A když pro každého z nich uplyne sedm dní na nivě, osmého dne se vydají na cestu a dojdou za čtyři dni.“ (Clement, „Miscellanies“, book 5, chap.14.)

To je všechno, co je autentického a týká se názvu „Dne Páně“ v prvních dvou stoletích po Kr. První positivní zmínka, na kterou se můžeme spolehnout, pochází od Klementa Alexandrijského. On se opírá o spisy Platonovy, velkého řeckého filosofa a píše sto let po napsání Janovy knihy Zjevení. Během té doby se mohlo přihodit mnoho změn a ve skutečnosti také k mnohým došlo.

Změny ve druhém století.

Uvažte, co se všechno přihodilo v církvích a v náboženském myšlení v období posledních sto let! Kdyby vstali z hrobu ti, kteří zemřeli před sto lety a navštívili své milované církve, mysleli by, že jsou v jiném světě. Avšak právě tak veliké a rázné změny se dály v prvotní církvi ve II. století. To byla doba, kdy křesťanství vedlo boje s gnosticismem.

Začali jsme společníky Janovými, kteří nazývali den sedmý „Den Páně“ a skončili jsme ve II. století, kdy výraz „Den Páně“ je připisován prvnímu dne týdne. Nyní je naší úlohou studovat pečlivě historii tohoto období, abychom věděli, co se přihodilo.